Střídavá péče jako zbraň

Koupal jsem dvakrát týdně, tedy jsem pečující rodič a požaduji střídavou péči

Koncept střídavé péče je jedno z nejspravedlivějších uspořádání rodinných poměrů v případě, když se rodina rozpadne. Spravedlnost ale každý z nás vnímá jinak, spravedlnost se snaží právo a morálku objektivizovat, ale nikdo z nás není schopen se oprostit od subjektivního vnímání spravedlnosti v našich životech.

Tady naráží koncept střídavé péče na praktické problémy. Na advokátní kancelář se obrací různí rodiče, otcové či matky a mají různá přání ohledně jejich budoucí péče o nezletilé děti. Otec, který denně pracoval dvanáct hodin, aby mohl v kariéře růst a rodina byla bohatá, dvakrát týdně koupal malého syna a chce jej do střídavé péče, protože je to přece spravedlivé. Otec, který se tři roky o dítě nestaral, chce dítě do střídavé péče, protože teď, co dcera mluví, nepotřebuje přebalovat ani krmit, zjistil, že se o ni matka starala doposud špatně a on je lepší rodič, je tedy spravedlivé, aby se nyní staral on.

Vnímání spravedlnosti je velmi subjektivní a ohýbá se, jak se komu hodí. Neměl by však otec své děti vídat a mít na ně vliv, i když v práci trávil většinu svého času a tím opravdu zabezpečoval rodinu, budoval pro ni zázemí, nový dům. Určitě by měl.

Kde najít kompromis? Kompromis lidé vnímají jako prohru. Muži i ženy stejně, žena prohraje, pokud nedostane výlučnou péči, muž prohraje, pokud nedostane střídavou péči. Podstata se ale vytrácí. Nejde o moc, rodičovskou odpovědnost Vám nikdo nevezme při žádné z druhu péče, pokud jde opravdu rodičům o nejlepší zájem dítěte, jde o čas a způsob, kterým můžete s dítětem čas strávit.

Je problém dát matce dítěte výlučnou péči, ale dítě vídat dvanáct dní v měsíci? Je problém dát otci střídavou péči, ale vídat dítě dvacet dní v měsíci?

Jde o pocit moci a ta je v člověku silně zakořeněná. Mnohem horší je však v kombinaci s pomstou a nenávistí. V těchto případech už nejde o spravedlnost, byť velmi subjektivní, ale o případy nejtěžší zlovůle. Otec se nikdy o dítě nestaral, jezdil po horách, matce nedal žádné peníze, protože má přece mateřskou, a to ji musí stačit, matka se chce rozvést a najednou chce otec střídavou péči. Neváhá dítě manipulovat, zahrnovat dárky, navštěvovat psychology. Matka, která má pocit křivdy, dítě nechce otci svěřit ani na víkend jednou za čtrnáct dní, raději dítě odveze na druhou stranu republiky, začne dítě dopovat antidepresivy a vytvoří syndrom zavrženého rodiče. Kdo je v tomto případě vítěz? Může se rodič pyšnit tím, že obhájil výlučnou péči, ale dítě má sto kilo a počůrává se do patnácti let? Může rodič být spokojený, že se matce nepodařilo jen tak odejít z manželství, ale dítě je nezvladatelné?

Domnívám se, že ne. Zde selhává soudní systém, systém sociální ochrany. Jedná se o zjevné zneužívání práva a principů, které by neměly chránit protiprávní a nemorální jednání. Zde je střídavá péče pouhá zbraň pro znepříjemnění života druhému rodiči, paradoxně však se tím ničí nejvíce dítě, v jehož zájmu všichni tak jednají.

Jako advokát se mohu vyjádřit pouze k otázkám právním, sílu lidské psychiky a lidských vlastností však právě v rodinném právu nejde opomíjet. V soudních sporech advokát vidí čeho jsou lidé schopni, kam až dokáží klesnout a vidí destrukci naší společnosti. Je to klišé – rodina je základem státu, ale i morálních hodnot. Bez morálky společnost fungovat nemůže, a zde děti, jako oběti těchto sporů, nemohou nalézt obecný konsenzus morálky.

JUDr. Eva Ondřejová, LL.M., Ph.D., advokátka

21.6.2017