Jak se bránit falešnému obvinění ze sexuálního zneužívání dětí

Jak se bránit falešnému obvinění ze sexuálního zneužívání dětí

Přibývá případů, kdy jeden z rodičů, zejména v boji o dítě, nepravdivě obviní druhého rodiče ze sexuálního zneužívání svých dětí. Tato obvinění způsobí na mnoho měsíců, ne-li let životní trauma obviněnému i dítěti. Obviněný rodič a jeho jednání je předmětem šetření policejního orgánů, než ten dospěje k tomu, že se skutek nestal, obviněný rodič své dítě nemůže vidět, musí se podrobit ponižujícímu vyšetřování a vynaložit mnoho úsilí k očištění svého jména před svým okolím.

Jak se bránit? Existují tři roviny.

Trestněprávní obrana:

Na osobu, která Vás nepravdivě obvinila ze sexuálního zneužívání lze podat trestní oznámení pro trestný čin křivého obvinění podle § 345 odst. 1 trestního zákoníku. Této osobě pak hrozí i trest odnětí svobody, a to i nepodmíněný za situace, kdy v jednání dále pokračuje. Existuje již bohatá soudní judikatura ve věcech křivého obvinění ze sexuálního zneužívání. Níže je seznam klíčových rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR uveden.

Civilněprávní obrana:

Na osobu, která Vás nepravdivě nařkla ze sexuálního zneužívání lze podat žalobu na ochranu osobnosti dle § 81 a násl. občanského zákoníku pro pomluvu, zásah do cti a důstojnosti, soukromí a rodinného života. Lze se domáhat nejen morální satisfakce – omluvu, ale i peněžitého zadostiučinění za duševní útrapy způsobené křivým obviněním a dále i náhrady škody za majetkovou škodu.

Opatrovnické řízení:

Do obvinění je často zataženo i samotné dítě, důvodem je snaha odstranit bývalého partnera jako rodiče ze života svého i ze života společného dítěte a získat výhodu pro řízení o úpravu péče o dítě. Samotné vyšetřování a opatření přijatá na jeho začátku nebo v jeho průběhu zabrání rodiči se s dítětem po nějakou dobu vidět. Toto je jedním z faktorů, k nimž má soud přihlížet při rozhodování o úpravě péče o dítě. Konkrétně jde o § 889 a § 907 odst. 3 občanského zákoníku. Skutečnost, že se jeden z rodičů všemi prostředky snaží, aby byl druhý rodič od dítěte oddělen, aby mu bylo znemožněno podílet se na jeho výchově, aby byl tento rodič považován za osobu pro dítě nebezpečnou, jasně dokazuje, že tento rodič nemá snahu podporovat pozitivní vztahy mezi dítětem a druhým rodičem, komunikovat s druhým rodičem a podílet se na péči o dítě a jeho výchově společně s ním. Je to i důvodem pro nové rozhodnutí soudu o tom, který z rodičů má mít dítě ve své péči.

Tento fenomén je velmi nebezpečný, soudy začínají tyto praktiky trestat přísněji.

Křivé obvinění

Objektem uvedeného přečinu je zájem na ochraně řádné činnosti státních orgánů a zájem na ochraně občanů před lživými útoky na jejich práva, svobodu a čest, pokud jde o obvinění z trestného činu směřujícího k trestnímu stíhání obviněného.

Z hlediska subjektivní stránky zákon předpokládá úmysl přímý, pachatel si musí být nepravdivosti obvinění vědom, a proto chce jiného lživě obvinit [15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], přičemž navíc je vyžadován specifický úmysl, a to úmysl přivodit trestní stíhání, u kterého však postačuje i srozumění s tímto následkem, tj. i úmysl eventuální [15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku]. Rovněž podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 7 Tdo 926/2010, na které ostatně poukázala sama obviněná, „jestliže pachatel učiní nepravdivé oznámení před policejním orgánem, v němž mimo jiné označí konkrétní osobu, která se měla dopustit trestného činu, musí si být vědom toho, že takové lživé obvinění je způsobilé vyvolat její trestní stíhání“.

Lživě obvinit znamená nepravdivě tvrdit, že se jiný dopustil jednání, které naplňuje skutkovou podstatu trestného činu, tj. vědomě objektivně nepravdivě informovat o skutkových okolnostech, tedy o tom, kdy, kde a jak měl být trestný čin spáchán a kdo je pachatelem. Lživé obvinění se musí týkat trestného činu (tj. přečinu nebo zločinu). Pachatel však nemusí uvést právní kvalifikaci činu, ze kterého jiného lživě obviňuje. Postačí, uvede-li skutkové okolnosti, které naplňují znaky některého trestného činu

Judikatura

Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 525/2014-34 ze dne 29.4.2014

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 1. 7. 2013, sp. zn. 91 T 46/2013, byla obviněná Ing. J. D. uznána vinnou ze spáchání přečinu křivého obvinění podle § 345 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustila tím, že „dne 8. 8. 2012 v B., na ulici C., na oddělení Policii ČR, oznámila nejprve telefonicky v době kolem 2.45 a poté téhož dne do Protokolu o trestním oznámení, že poté, co nezletilá dcera, strávila dva víkendy u svého otce E. D., v jeho bydlišti v obci R., začala mít chování, které nasvědčovalo pohlavnímu zneužívání, kdy např. po návštěvě ve dnech 20. 7. - 22. 7. 2012 jí jazykem olizovala ruku, strkala jí jazyk do pusy a řekla, že jí toto dělá tatínek E., a po návštěvě ve dnech 4. 8. - 5. 8. 2012 si strkala prstíky do přirození, pak měla říkat, že tatínek jí dával Bertíka tam dolů a přitom ukazovala na svoje přirození a říkala, že to bolí, pak měla říct „tatínek velkej klacek“ a potom „spadl“ (kdy nezletilá označuje pánské přirození Bertík a ženské přirození slovy buď „fifinka“ nebo „veverka“). Na základě tohoto oznámení byl policejním orgánem Policie ČR Krajské ředitelství policie JmK OOK – 3. oddělení Brno, Kounicova 2, dne 8. 8. 2012 pod sp. zn. KRPB-199733/TČ-2012-060371 vydán Záznam o zahájení úkonů trestního řízení podle § 158 odst. 3 trestního řádu, kde byl uveden její manžel E. D. jako podezřelý ze zvlášť závažného zločinu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku, avšak po provedeném rozsáhlém šetření týž policejní orgán dne 27. 11. 2012 pod stejnou spisovou značkou vydal usnesení s právní mocí dne 3. 12. 2012, kterým podle § 159a odst. 1 tr. ř. věc podezření ze spáchání zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, kterého se měl dopustit E. D., odložil s tím, že ve věci nejde o podezření ze zločinu a není na místě je vyřídit jinak. Tohoto jednání se obviněná dopustila s vědomím, že její oznámení může vést k trestnímu stíhání manžela E. D., se kterým byla v době podání trestního oznámení v rozvodovém řízení.“ Pachatelka zcela jednoznačně v předmětném trestním oznámení označila poškozeného jako pachatele trestného činu a musela si tak být vědoma toho, že předmětné trestní oznámení může vést k trestnímu stíhání poškozeného. Za uvedené jednání byla obviněná Ing. J. D. odsouzena podle § 345 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněné uloženo, aby v průběhu zkušební doby podmíněného odsouzení podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila.

Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 215/2015-27 ze dne 18.3.2015

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 31 To 290/2014, byla obviněná byla dle § 345 odst. 3 tr. zákoníku [za zločin křivého obvinění podle § 345 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, který zůstal v napadeném rozsudku pod bodem 2) nezměněn] odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.

Pokud obviněná ve svém dovolání poukazuje na to, že odvolací soud měl zkoumat, zda se dopustila jednání, pro které byla uznána vinnou úmyslně, pak musí Nejvyšší soud uvést následující. Z rozhodnutí č. 63/1991 Sb. rozh. tr. vyplývá, že orgány činné v trestním řízení musí prokázat, že si pachatel trestného činu křivého obvinění byl vědom toho, že jiného obviňuje nepravdivě. Z argumentace obviněné uplatněné v dovolání však je zřejmé, že si obviněná nechce připustit, že poškozeného křivě obvinila a jednala přitom úmyslně. Okresní soud ve svém rozsudku rozvádí jednotlivé důkazy, aby na straně 5 v rámci jejich hodnocení konstatoval, že obviněná „naplnila v obou případech znaky skutkové podstaty zločinu křivého obvinění“. Soud druhého stupně, který se musel s obsahově shodnou námitkou také zabývat, dospěl k závěru, že zločinu křivého obvinění podle § 345 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku se obviněná dopustila pouze v případě jednání popsaného pod bodem 2) výroku rozsudku soudu prvního stupně. Na straně 5 svého rozsudku soud druhého stupně poukázal na to, že „pachatel musí jednat v přímém úmyslu, kdy ví, že předmětné obvinění je nepravdivé, a jiného lživě obviňuje“. Soud druhého stupně velmi podrobně na straně 5-8 rozvádí své úvahy ke skutku, který byl popsán pod bodem 1) výroku rozsudku soudu prvního stupně a ohledně něhož dospěl k závěru, že je nutno tento postoupit správnímu orgánu k posouzení, zda nejde o přestupek. Podstatné zjištění k otázce úmyslu obviněné ve vztahu ke skutku, který byl popsán pod bodem 2) výroku rozsudku soudu prvního stupně, který zůstal rozhodnutím odvolacího soudu nedotčen, byla skutečnost, že „v květnu 2013 na základě trestního oznámení poškozeného, kdy počaly proti obviněné být konány úkony trestního řízení a v průběhu tohoto trestního řízení byla obviněná upozorněna na skutečnost, že mezi její dcerou a poškozeným, neexistuje žádný vztah s jakýmkoli sexuálním podtextem“, lživě poškozeného obvinila z trestného činu. Správně tedy uzavřel soud druhého stupně, že od uvedené doby (kdy byla upozorněna, že neexistuje žádný vztah s jakýmkoli sexuálním podtextem) musela obviněná vědět, že její domněnky jsou nesprávné a špatně si vykládala chování své dcery a poškozeného, tudíž věděla i to, že jakákoli další tvrzení o sexuálním zneužití její dcery ze strany poškozeného jsou nepravdivá. Vzhledem k tomu, že obviněná uvedenou argumentaci úmyslu, byť hmotně právního pojmu, váže k tomu, že jí tento nebyl prokázán (nebyl náležitě zkoumán), byla i tato námitka shledána právně irelevantní, byť se k ní Nejvyšší soud vyjádřil i z pohledu výše uvedeného judikatorního rozhodnutí.